Proč nevěříš v Boha? Lidi se mě na to pořád ptají. Vždy se snažím o citlivou a rozumnou odpověď. Což je většinou trapné, zbytečně dlouhé a zbytečné. Lidé, kteří věří v Boha, nepotřebují důkaz o jeho existenci a rozhodně nechtějí důkaz o tom, že neexistuje. Jsou spokojeni se svojí vírou. Dokonce říkají věci jako „pro mě existuje“ či „proto se tomu říká víra.“ I tak jim odpovídám logicky, protože mi přijde, že kdybych nebyl upřímný, tak bych se choval povýšeně a nezdvořile. Proto je ironií, že „Nevěřím v Boha, protože neexistuje naprosto žádný vědecký důkaz o jeho existenci, a co jsem slyšel, tak jen definice jeho podstaty je v našem vesmíru logicky nemožná,“ nakonec vyzní povýšeně i nezdvořile. Obviňují mě z arogance. To mi přijde obzvlášť nefér. Věda hledá pravdu. Nediskriminuje. V dobrém i ve zlém zjišťuje věci. Věda je pokorná. Ví, co ví, a ví, co neví. Zakládá své závěry a názory na důkazech, které jsou neustále obnovovány a upravovány. Neurazí se, když se objeví nová fakta. Přijímá znalosti. Nedrží se středověkých praktik, protože se jedná o tradici. Kdyby držela, tak byste nedostali injekcí penicilin, ale padli na kolena a modlili se. Ať už „věříte“ v cokoliv, medicína je efektivnější. Opět můžete říct „u mě to funguje“, ale to funguje i placebo. Chci říct, že já říkám, že Bůh neexistuje. Neříkám, že víra neexistuje. Tu vidím neustále. Ale jen proto, že v něco věříte, se to nestane pravdou. Pravda nevznikne tak, že v ní budete doufat. Existence Boha není subjektivní. Buď existuje, nebo ne. Není to věc názoru. Můžete mít vlastní názory, ale nemůžete mít vlastní fakta. Proč nevěřím v Boha? Ne, ne, ne, proč VY věříte v Boha? Závazek něco dokazovat mají ti, co věří. To vy jste s tím začali. Kdybych k vám přišel a řekl, „Proč nevěříš, že umím létat?“ Tak řeknete, „Proč bych měl?“ Já bych odpověděl, „Protože je to věc víry.“ Kdybych potom řekl, „Dokaž, že neumím létat. Dokaž, že neumím létat. Vidíš? Nezvládneš to, co?“ Tak byste prostě odešli, zavolali ochranku nebo mě vyhodili z okna a řvali na mě. „Tak si leť, ku*a, ty cvoku!“ Tohle je samozřejmě otázkou duchovna, náboženství je něco jiného. Jako ateista nevidím nic „špatného“ na tom věřit v boha. Myslím, že žádný bůh není, ale jen to, že v něj někdo věří, neškodí. Pokud vám to nějak pomáhá, vůbec mi to nevadí. Obavy začínám mít, když začne víra zasahovat do práv jiných lidí. Nikdy bych vám nevzal právo věřit v boha. Jen bych byl radši, kdybyste nezabíjeli lidi, kteří věří v jiného boha. Nebo neukamenovávali někoho k smrti, protože se ve vaší příručce píše, že jejich sexualita je nemorální. Je zvláštní, když někdo, kdo věří ve všemocnou a vševědoucí sílu, která je zodpovědná za všechno, co se stane, má potřebu soudit a trestat lidi za to, čím jsou. Z toho, co slyším, tím nejhorším, kým můžete být, je být ateistou. První čtyři přikázání to omílají dokola. Je bůh, jsem to já a nikdo jinej, nejsi dobrej jako já a na to nezapomínej. (Nikoho nezavraždi se zmíní až u šestého bodu.) Když se setkám s někým, kdo považuje můj nedostatek víry za něco opovrženíhodného, tak řeknu, „Tak mě prostě Bůh stvořil.“ Ale z čeho se opravdu ateisti viní? Slovníková definice Boha je „nadpřirozený tvůrce a dohlížitel vesmíru.“ V této definici jsou zahrnuti všichni polobohové, bohyně a nadpřirození tvorové. Od prvních doložených záznamů, které vznikly v době vynalezení písma Sumery před přibližně 6000 lety, historikové dohromady napočítali přes 3700 nadpřirozených bytostí, z čehož 2870 může být považováno za polobohy. Takže až mi příště někdo řekne, že věří v Boha, tak řeknu „A v jakého? V Dia? Hádese? Jupitera? Marse? Odina? Thora? Krišnu? Višnu? Rá?“ A když řeknou „Prostě v Boha. Věřím pouze v jednoho Boha,“ tak poukážu na fakt, že jsou skoro stejně tak velcí ateisti jako já. Já nevěřím v 2870 bohů a oni nevěří v 2869 bohů. Kdysi jsem věřil v Boha. V křesťanského. Miloval jsem Ježíše. Byl to můj hrdina. Víc než popové hvězdy. Víc než fotbalisti. Víc než Bůh. Bůh byl samozřejmě vševědoucí a dokonalý. Ježíš byl jenom člověk. Musel na sobě hodně pracovat. Pokoušeli ho, ale překonal hřích. Byl čestný a odvážný. Ale mým hrdinou byl proto, že byl hodný. Hodný ke všem. Nikdy se nesnížil k utlačování, tyranii nebo krutostem. Bylo mu jedno, kým jste. Miloval vás. To byl frajer. Chtěl jsem být jako on. Jednoho dne, když mně bylo asi 8 let, jsem si na hodinu náboženství kreslil ukřižování. Miloval jsem i umění. A přírodu. Líbilo se mi, jak Bůh stvořil všechna zvířata. I ta byla dokonalá. Bezpodmínečně nádherná. Byl to úžasný svět. Žil jsem ve velmi chudé dělnické čtvrti v „sídelní kaši“ jménem Reading, asi 60 kilometrů na západ od Londýna. Můj otec byl dělník a matka byla v domácnosti. Nikdy jsem se nestyděl za svou chudobu. Bylo to něco téměř vznosného. Taky všichni, co jsem znal, na tom byli stejně, a měl jsem všechno, co jsem potřeboval. Škola byla zadarmo. Moje oblečení bylo laciné, ale vždy čisté a vyžehlené. A mamka pořád něco vařila. Vařila i v den, kdy jsem kreslil Ježíšův kříž. Seděl jsem u kuchyňského stolu, když se vrátil domů můj bratr. Je o 11 let starší, takže mu bylo asi 19. Byl chytrý, ale taky příliš odrzlý. Odmlouval a míval problémy. Já byl hodný chlapec. Chodil jsem do kostela a věřil v Boha – jaká to úleva pro matku z dělnické třídy. Víte, tam, kde jsem vyrůstal, mamky neměly tak velké naděje, že z jejich dětí budou doktoři; ony jen doufaly, že neskončí ve vězení. Takže je vychovávaly, aby věřily v Boha, a tak budou hodné a dodržovat zákony. Dokonalý to systém. No, ne tak docela. 75% Američanů jsou bohabojní křesťané; 75% vězňů jsou bohabojní křesťané. 10% Američanů jsou ateisti; 0,2% vězňů jsou ateisti. Každopádně si takhle spokojeně kreslím svého hrdinu, když se mě můj starší brácha Bob zeptal, „Proč věříš v Boha?“ Jednoduchá otázka. Ale máma začala panikařit. „Bobe,“ řekla tónem, který jsem věděl, že znamená, „Buď ticho.“ Co na té otázce bylo tak špatného? Pokud Bůh existuje a má víra je silná, tak je jedno, co kdo říká. Tak moment... Žádný Bůh není. On to ví a hluboko uvnitř to ví i ona. Je to jasný jak facka. Začal jsem o tom přemýšlet, ptát se na další otázky a do hodiny ze mě byl ateista. Fíha. Žádný Bůh. Pokud mi máma lhala o Bohu, lhala mi i o Santovi? Samozřejmě, ale koho to zajímá? Dárky dostávám tak jako tak. A stejně tak i dary mého nově nalezeného ateismu. Dary pravdy, vědy, přírody. Opravdové krásy tohoto světa. Naučil jsem se o evoluci – teorii tak jednoduché, že s ní mohl přijít jedině největší anglický génius. Evoluce rostlin, zvířat a nás – s představivostí, svobodnou vůlí, láskou, humorem. Už jsem nepotřeboval důvod pro svou existenci, pouze důvod proč žít. A představivost, svobodná vůle, láska, humor, zábava, hudba, sport, pivo a pizza jsou všechno dost dobré důvody pro žití. Ale abyste žili upřímný život – k tomu potřebujete pravdu. To je další věc, kterou jsem se toho dne naučil. Pravda, jakmile může být šokující nebo nepříjemná, nakonec vede k osvobození a důstojnosti. Takže co doopravdy znamená otázka „Proč nevěříš v Boha?“ Myslím, že když se vás někdo zeptá, tak tím ve skutečnosti zpochybňuje svou vlastní víru. Svým způsobem se ptají „Co je na tobě tak výjimečnýho?“ “Jak to, že nejsi zmanipulovaný jako my?“ „Jak se opovažuješ říct, že já jsem hlupák a nepůjdu do nebe? Jdi do pr****!“ Přiznejme si to, kdyby v Boha věřil jen jeden člověk, všichni by ho považovali za podivína. Ale protože je to tak populární, je to přijímáno. A proč je to tak populární? Ze zřejmých důvodů. Je to lákavá nabídka. Věřte ve mně a budete žít navždy. Opakuji, kdyby šlo jen o duchovno, nebylo by na tom nic špatného. „Chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě“ je dobré pravidlo. Řídím se tím heslem. Umění odpouštět je asi tou největší ctností. Ale přesně tím to je – ctnost. Ne pouze křesťanská ctnost. Nikdo nevlastní právo být hodným. Já jsem hodný. Jen nevěřím, že mě za to odmění v nebi. Má odměna je tady a teď. Je to vědomí, že se snažím dělat správnou věc. A zde se duchovno vytrácí. Ve chvíli, kdy se stane palicí, se kterou můžeme mlátit lidi. „Dělej tohle, nebo shoříš v pekle.“ Neshoříte v pekle. Ale stejně se chovejte hezky. Ricky Gervais
superboh
Zdroj:
http://dolezite.sk/Ricky_Gervais_Proc_jsem_ateista_238.html
